Lenka neměla jednoduchý život. Sama je z několika sourozenců, tatínek jí zemřel v dětství a s maminkou nemá ideální vztahy. Přes to všechno se Lenka, když to jde, za maminkou vypraví a se sourozenci se podílí na péči o ni. Lenka byla vdaná, z manželství se jí narodily čtyři děti. Dvě jsou již samostatné a mají své rodiny, prostřední dcera v současné době dokončuje základní školu s výborným prospěchem, bude se hlásit na střední školu a vracet zpět ke své mámě. Její nejmladší syn navštěvuje naší předškolku a připravuje se na běžnou školičku, aby si zvykl na režim a řád a především posílil svou imunitu, protože se léčí s poruchou imunitního systému a jeho život v kolektivu je tím dost omezen. Lenka v manželství zažívala domácí násilí, nakonec se jí podařilo situaci zvládnout, ukončit tento nefunkční vztah a s nejmladším synem našla útočiště v azylovém domě, kde byli oba v bezpečí.
Z azylového domu Lenka s chlapcem přešla na ubytovnu, kde žijí téměř rok. Na prázdniny a dny volna za ní jezdí prostřední dcera, také je v kontaktu se svými staršími dětmi, ty jí však nemohou pomáhat, jelikož samy pomoc potřebují. Život na ubytovně není vůbec jednoduchý, jsou zde sestěhovaní lidé z celé republiky, ti, kdo by za normálních okolností spolu vůbec nebydleli. Na ubytovně jsou Lenka se synem často svědky patologického chování a jednání jejích obyvatel (křik, hádky, drobná trestná činnost, návykové látky a závislosti, promiskuita). Rodina žije v jedné místnosti, která je vybavena tím nejnutnějším, užívá společné sociální zařízení s dalšími nájemníky, a to včetně společných sprch (které nejdou zamknout) a kuchyně. Většina obyvatel ubytovny nemá kam jít a toto je jediné možné bydlení v aktuální chvíli. I tato ubytovna tvoří vyloučenou lokalitu, přestože se mnozí její nájemci snaží a ne všichni žijí stejně.
Lenka má své sny – ráda by našla stabilní domov, kde by byla se svými dětmi. Ráda by jim vytvořila domov, kde mají své soukromí, bezpečí a vědí, že se na sebe mohou spolehnout. Chtěla by, aby její dcera se do takového domova vrátila z ústavní výchovy a ona se o ni nemusela bát. Děti by chodily do školy s dalšími dětmi a nezažívaly by opovržení od vrstevníků a učitelů. U Lenky je před námi ještě dost společné práce – věříme, že se nám povede dojít k cíli. Lenka je výbušné povahy, sama se léčí s depresemi a dalšími chronickými onemocněními. Lence pomáháme zvládnout běžný život – hospodařit s penězi (velkou část financí vynakládá na bydlení), udržet a nastavit denní plán pro sebe a své dítě, řešit oblast zdraví. Vidíme, jak Lenka dělá pokroky, jak se mění její život a je schopna mít nadhled v situacích, které ji dříve pohlcovaly a omezovaly. Velkým tématem naší spolupráce je začlenění syna do dětského kolektivu, aby tak dostal příležitost k rozvoji a osamostatnění. Dalším velkým cílem a snem všech členů rodiny je i získání bydlení mimo ubytovnu, které by přineslo rodině klid, bezpečí a naději na „normální život“. Ušetřit na kauci na bydlení není v silách maminky ani jejích dětí.
Poskytnutý dar by využila na úhradu kauce na bydlení, nájmu a poplatků spojených se vznikem nájemní smlouvy u nového bydlení.