Příběhy patronů, hostitelů a dobrovolníků

„Výletů a hraček mají děti v domově přehršel. Co ale nemůžou zažít, je normální život. Dětský domov je taková bublina, kde se dá dohromady 20-30 dětí s určitými problémy. Ta bublina má svůj režim, své problémy, ale ty neodpovídají reálnému světu, do kterého mají být vpuštěny. Takže my jim ukazujeme běžné věci - plánujeme jídlo na víkend, opravujeme věci kolem domu nebo si prostě po večeři povídáme a hrajeme hry. Až s námi poznali to, že v rodině se nemusí mezi sebou soupeřit. V domově je neustálá rivalita - kdo bude mít víc, kdo to udělá dřív. To v rodině není - tam děláš věci, aby byly dobré.”

Zdeněk B., 55 let, hostitel

„Dává mi to vnitřní pocit naplnění. Mám rád svoji práci, baví mě. Ale když se vracím z toho našeho setkání, tak mám fakt silný pocit, že co dělám, má smysl. Nejen pro Tomáše, ale i pro společnost. Protože i kdyby z toho programu vzešel jenom jeden kluk, který díky tomu bude mít lepší život, tak je to lepší život i pro ty ostatní okolo. Ty děti opravdu často tíhnou ke kriminalitě, bezdomovectví a podobně, což prostě není dobrý pro ně ani pro okolí.”

Petr P., 33 let, patron

„Jezdím doučovat Honzu matematiku, mám v práci vyhrazené hodiny na dobrovolnictví. Nejdřív to nebylo lehké, moc mi nevěřil, že mu matematika k něčemu bude, a přijde mi, že i učitelé ho trochu odepsali jako ‚věčného čtyřkaře‘. Teď už je to lepší, pochopil, že já ho jen tak neodepíšu, a že matematika se dá probírat i jinak než zná ze školy. Probírám s ním sice matematiku, ale postupem času zjišťuji, že mi možná důležitější přijde předat mu, že překážky jsou zdolatelné a že na to má, stačí se snažit.“

Ondřej, 29 let, dobrovolník

„Moje patronka Lenka mě začala navštěvovat, když mi bylo šestnáct. Byla jsem spíš tichá a lidem jsem moc nevěřila. Nejdřív jsme jen chodily na procházky a povídaly si o škole. Postupně jsme začaly řešit i věci, které jsem s nikým jiným neprobírala – třeba jak si najít brigádu nebo jak zvládnout nervozitu na přijímačkách. Když jsem se stěhovala z domova do prvního bytu, pomohla mi s nákupem základních věcí a ukázala mi, jak se platí účty. Dneska vídám Lenku pořád, i když už jsem „dospělá“. Je to člověk, na kterého se můžu spolehnout.“

Martina, 22 let, v mládí v dětském domově měla patrona

„Jezdím jednou týdně na tenis do domova dětí a mládeže v Hradci, ale víc se těším na sobotu. Skoro každou sobotu za mnou jezdí Max a trénuje se mnou tenis. Někdy jen tak hrajeme ale spíš mi Max radí, jak vypilovat techniku. Hrál prý dřív závodně a je fakt dobrej. Chci to příští roky taky zkusit na závodech, Max říká, že na to mám.“

Filip, 15 let, má hostitele

„Poprvé jsem byla docela nervózní. Nevěděla jsem, o čem si budeme povídat, když je o tolik starší. Teď se ale na naše setkání vždycky těším. Chodíme spolu na brusle a bavíme se jen tak o životě. Je fajn mít někoho, komu se můžu svěřit a kdo mě bere vážně. Uklidňuje mě, že moje patronka Míša třeba v mládí taky vždycky nevěděla, co dělat, nebo jí něco nevyšlo. Cítím se s ní méně sama. “

Adéla, 17, má patronku