- Články
- Půjčování peněz: Co dětem (ne)zamlčet o dluzích
Půjčování peněz: Co dětem (ne)zamlčet o dluzích
Zahrajte si s dětmi na „banku a klienta“.
Vy jste banka, dítě si půjčí třeba 100 Kč na vysněnou hračku. Domluvíte si jednoduchý úrok – třeba 10 %. Dítě tak zjistí, že když si půjčí stovku, bude muset vrátit 110 Kč. A že půjčka něco stojí. A když „nezaplatí včas“? Můžete si domluvit „sankci“ – třeba dočasné pozastavení kapesného nebo omezení dalších půjček. Zní to vážně? Vůbec ne – děti si to většinou užijí jako hru na „dospěláky“. A přitom si osahají důležitý princip: každá půjčka má svá pravidla. Vědět, jak půjčky fungují je součástí finanční gramotnosti.
Děti si nejlíp zapamatují to, co si mohou představit. Reálné situace jim pomůžou pochopit, proč někdy dává půjčka smysl – a kdy naopak může přinést víc problémů než radosti.
Příběh 1: Sofie a školní výlet
Sofie chtěla jet se třídou na vícedenní výlet, ale zjistila, že jí chybí 600 Kč. Rodiče jí nabídli, že si peníze může „půjčit“ – s tím, že je postupně vrátí z kapesného. Sofie si udělala plán: každý měsíc pošle zpět 200 Kč a výlet si tak „odpracuje“. Měla z toho radost, protože jela s kamarády, ale zároveň věděla, že peníze nejsou zadarmo. Naučila se, že když si něco moc přeje, může si to dovolit – když s tím dobře naloží a ví, jak vše zvládne splatit.
Příběh 2: Tobiáš a herní konzole
Tobiáš viděl v akci herní konzoli, po které dlouho toužil. Okamžitě běžel za babičkou, jestli by mu nepůjčila peníze. Slíbila, že ano – ale pod podmínkou, že jí bude postupně splácet z brigády v knihovně. První měsíc zapomněl. Druhý taky. Když pak chtěl půjčit znovu na nový ovladač, babička řekla: „Ne, dokud nesplatíš to první.“ Tobiáš si uvědomil, že půjčka není kouzelný proutek. A že i když jde o rodinu, sliby by se měly plnit.
Příběh 3: Adam a nový Xbox
Adam měl doma starší herní konzoli, která pořád fungovala, ale všichni ve třídě mluvili o nejnovějším Xboxu. Byl v akci – „jen“ za 8 000 Kč.
Neměl dost peněz, a tak přišel za tátou s nápadem: že by si část půjčil a pak každý měsíc splácel z kapesného. Táta si s ním sedl a vše probrali:
Táta: „Kolik máš teď naspořeno?“
Adam: „Asi 1 500 Kč.“
Táta: „A kolik si můžeš odkládat z kapesného?“
Adam: „Tak dvě stovky měsíčně, ale občas si koupím svačinu nebo dobití do hry.“
Společně spočítali, že by Adam splácel skoro tři roky – a během té doby by se musel vzdát většiny dalších věcí. Po chvilce ticha Adam sám řekl:
„Víš co, asi počkám. Teď mě to víc láká, než že bych to fakt potřeboval.“Využít můžete i vlastního příběhu. Vysvětlete, proč jste si půjčili, kolik to stálo a jak to splácíte. Čím více příběhů bude znát, tím lépe dokáže pochopit roli půjček.
A zkuste to i naopak:
Zeptejte se: „Kdybys měl půjčit kamarádovi peníze, co bys od něj chtěl vědět?“Simulujte to. Třeba tak, že dítě dostane „půjčku“ z domácí banky, ale nemá na splátku. Co teď?
- Omezíte další výdaje?
- Posunete splátku?
- Dojde na „dohodu o splátkovém kalendáři“?
Díky těmto hravým scénářům se dítě naučí plánovat, nést důsledky a rozlišovat mezi dobrým a špatným rozhodnutím.
Dluhy nejsou ani dobré, ani špatné – záleží na tom, jak s nimi zacházíme. Když děti včas pochopí, že půjčka není „zadarmo“ a že důvěra a odpovědnost jdou ruku v ruce, budou na dospělý svět o kus lépe připravené.
